Fríský kůň

Své druhové jméno získalo toto plemeno podle Fríska v Nizozemsku, odkud pochází. Černý fríský kůň, pocházející patrně z divokých lesních koní, zaujímá významné místo jak v lidské historii, tak mezi koňskými plemeny Evropy. Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i při zemědělských pracích. Tento kůň se využíval nejen při zlepšování plemen v okolních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. Ale zájem o kočárové koně klesal, a tak byli kříženi s klusáky. Zlom nastal roku 1915, kdy byla krize úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa.

Moderní fríský kůň je vraník (povoleny jsou jen jednotlivé bílé chlupy, nikdy nesmí mít ucelený bílý odznak) a v kohoutku měří mezi 155 a 165 cm. Dospívají poněkud později, až mezi 4.– 5. rokem. Hlava je dlouhá s jemnými rysy, inteligentním výrazem a vyjadřuje veselou, ochotnou, milou povahu plemene. Uši jsou krátké. Krk je elegantně klenutý, zvýrazněný dlouhou hustou vlající hřívou. Trup má silný a hluboký odpovídající robustní konstrukci. Mohutné plece s kohoutkem jsou ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži. Linie krku a hřbetu dělá z fríse ideálního kočárového koně. Záď je charakteristicky skloněná a někdy poněkud nízká, ocas je velmi bohatý a nízko nasazený. Nohy jsou krátké, silné, s dobře utvářenými kvalitními kostmi. Typickým znakem plemene jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách (část těsně nad kopytem). Kopyta jsou nižší tmavé rohoviny a nenáchylná.

Fríský kůň je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici nebo svou ochotu tahat. Používá se také k práci na venkově a nyní je oblíbeným kočárovým koněm. V dnešních dobách se však fríský kůň používá i jako drezurní kůň, kde je díky své eleganci a temperamentu velice dobrý. Využití nalezne i v parkuru, ale jen v nižších stupních obtížnosti. V dřívějších dobách měl výsadní postavení v pohřebnictví.