Prasata
Počátek domestikace prasat se datuje do období 9. až 7. tisíciletí př. n. l. v jihovýchodní Asii nebo jižní Číně, v Mezopotámii a ve střední Evropě. Až do 18. století se život evropského domácího prasete podstatně neodlišoval od prasete divokého. Forma ustájení prasata příliš nechránila proti nepřízni klimatických podmínek. Krmení si prasata nacházela v lesích převážně sama, přikrmovala se pouze odpady z domácností a na zimu se většina prasat porazila. Do takové nepříliš zabezpečené ohrady se lehce mohl dostat samec prasete divokého a mohl se spářit s chovanou prasnicí. Kvůli tomuto spojení se prasata domácí vzhledově příliš neodlišovala od těch divokých. Byla to dlouhonohá, štíhlá zvířata. Koncem 18. století se poprvé začalo se šlechtěním prasat. Výsledkem křížení byla sádelnatá prasata, která ovšem nebyla příliš plodná. Až dalším šlechtěním vznikla prasata s dobrou plodností.
Dnešní prase domácí je nepřežvýkavý sudokopytník z čeledi prasatovitých.
Na světě se chová téměř 800 milionů prasat. Chovatelskými centry prasat jsou Čína se sousedícími zeměmi, Evropa a Severní Amerika. Prasnice jsou pohlavně dospělé ve věku 5–7 měsíců a mohou dvakrát ročně porodit 8–14 selat.
Plemena prasat chovaná v současnosti v ČR odpovídají požadavkům trhu na libové maso – plemena české bílé ušlechtilé, české výrazně masné, česká landrase a bílé otcovské jsou masného užitkového typu. Chovají se také specializovaná masná plemena světového sortimentu pro účely hybridizace, a to duroc, hampshire a pietrain.
Porážková hmotnost prasat
Prasata jsou chována jako ostatní hospodářská zvířata především pro maso. Většina prasat proto nepřežije první rok života. Jsou poražena, jakmile dosáhnou porážkové hmotnosti (80–120 kg). Po dosažení této hmotnosti již prase neroste, pouze tuční. Prasata, chovaná pro sádlo, se proto porážejí až o něco později, většinou až ve věku jednoho a půl roku.
Déle se nechávají žít také chovné prasnice a plemenní kanci.
Kromě masa a sádla se využívají i vepřová kůže zvaná krupon, štětiny a prasečí hnůj.