Norický kůň (Norik)

Plemeno získalo své jméno podle starověkého státu Noricum (většina území dnešního Rakouska, část Slovinska a jihovýchodní cíp Bavorska). Nicméně původ norika lze vystopovat až do předřímských dob, kdy byl v Soluni vyšlechtěn těžký válečný kůň. Koně tohoto typu byli převezeni Římany do Norika. Zde byli kříženi s dalšími chladnokrevníky této oblasti a přizpůsobili se nevlídným podmínkám svého nového prostředí.

Příslušníci moderního norického koně jsou zaznamenáváni do plemenné knihy založené roku 1903. První plemeníci byli do českých zemí přiděleni r. 1868 ze Salzburgu. K největšímu rozšíření tohoto plemene došlo v jižních Čechách a na severní Moravě.

Norický kůň je jedno z chladnokrevných plemen koní, která se používají na tahání těžkých nákladů, dřeva a tahání povozů.
 

Charakteristika Norických koní

Norik dorůstá výšky v rozmezí 163–173 cm. Trup bez výrazného kohoutku je v zádové části hlubší, záď je svalnatá a ladná, ocas nenasedá vysoko ani nízko. Chladnokrevník vyžaduje silné nohy, u norika tato vlastnost tedy není výjimkou. Kopyta jsou tvrdá, kvalitní. Menší váha norika a vyšší temperament zajišťují větší pohyblivost a činí ho tak nejvhodnějším pro práci v náročných kopcovitých terénech, kde může podat maximální výkon.

Norik je pracovitý a dobře ovladatelný, přiměřeného temperamentu, dobrého charakteru, dobře živitelný a pohyblivý. Není to žádný nervák, ale nedělejme z něj flegmatického bulíka. Jelikož jsou tito koně využíváni převážně v lesnictví, je pro ně důležitá zejména pohyblivost, chuť k práci a určitá dávka rychlosti.

Je odolný vůči nepřízni počasí, konstitučně tvrdý, s dobrým charakterem a ochotou k práci. Nejlepší využití pro noriky je kromě práce v lese také práce v zemědělství, pro rekreační turistiku, do kočárové zápřeže i pro hiporehabilitaci.

Noričtí koně se vyskytují nejčastěji jako hnědáci, ryzáci, vraníci, bělouši a tygři.